Základní rozdíl mezi těmito druhy medu je v tom, že květový (obzvlášť řepkový) med má tendenci rychle cukernatět. Medovicové medy tuto vlastnost nemají. Cukernatění, tedy ztvrdnutí medu se dá zabránit pastováním.
K naplnění medného váčku o velikosti špendlíkové hlavičky musí včela navštívit cca 1000 květů. Sladké kapky nektaru či medovice pak v úlu předají dělnicím, které ho uloží do buněk. Další včely jej opět nasávají a ukládají do jiných buněk, přičemž každá včela tak do nektaru přidá potřebné enzymy a aminokyseliny ze svých žláz, čímž dochází k jeho obohacování a štěpení na jednoduché cukry. Opakovaným nasáváním a vyvrhováním sladiny do plástů zároveň dochází k odpařování vody. Když je tímto procesem nektar dostatečně zahuštěn (asi na 30 % vody), je uložen do buňky v plástvi. Z nezralého medu se v buňkách dále odpařuje voda – tento proces dělnice urychlují intenzivním máváním křídel, které vytvoří vzdušné proudění, díky němuž se voda snáze odpařuje. V plástvi med postupně zraje a získává konzistenci, kterou známe, tento proces trvá i několik dnů. Vzhledem k velkému množství odpařené vody musí včelky na určité množství medu nasbírat až pětinásobek nektaru! Když vlhkost medu dosáhne cca 17 %, je v buňkách zavíčkován. Takto uložený a zakonzervovaný med slouží včelkám jako zdroj potravy a umožňuje jim přečkat zimní období. Průměrné včelstvo spotřebuje za zimu asi 15–20 kg medu.
Pastování je mechanický proces, kdy se med po dobu jednoho dne míchá v určitých intervalech. Tím dochází k rozbití krystalické mřížky v cukru na menší části. Med zůstane vláčný a neztvrdne. Jedná se tedy o mechanický proces bez zahřívání, či přidávání jakýchkoliv přísad do medu.